Zdravím všechny kdo s největší pravděpodobností omylem zabrousí na můj blog, ať už vás sem kterýkoliv s čertů (vyhledávačů) zanesl. Po dlouhé době sem píšu něco, co má připomínat nějakej blog-post, ačkoliv si ještě nejsem jistá, jestli z toho něco bude. Bohužel patřím k těm lidem, kteří něco dlouhodobého vždycky rozdělají, a nakonec u toho nevydrží. Vedle té tuny komerčních blogů (říkám tak těm, co se zabívají ať už životem celebrit nebo filmů), faqbuku a twitteru, mimo jiné i tumbleru, stejně nemám šanci si získat nějaké opravdové čtenáře, takže to tady spíše píšu sama pro sebe.
Před pokračováním snad jen dodat:
Lidi se nemění, jen okolnosti a vývoj v životě.
Nejspíše to bude dlouhý článek, protože toho mám na srdci hodně. Tolik, že nemám moc tušení kde začít. Utěšuje mě fakt, že si to nejspíš stejně nikdo nepřečte, takže na tom vlastně nezáleží. Kdo by si to vůbec četl? Ne, vážně, kdo já jsem, a co jsem v životě dokázala, aby o tohle někdo vůbec zavadil? Možná jenom přátelé, kterým bych ale musela o tomto blogu říct, doprošovat se, aby mi udělali tu laskavost, ale to by nebylo upřímné.
Takže první téma: V-log, neboli Video Blogy a to okolo
Nějakou dobu si zahrávám s myšlenkou, že jeden sama začnu. Když se podívat na net, hlavně na anglicky mluvící jůtůbáky, najde se tam hned několik úspěšných (mezi nimi i IISuperWomanII). Vzhledem k tomu, kolik toho mám co světu říct, by to byl asi nejjednodušší a nejvíce sledovaný způsob, jak svoje myšlenky šířit dál. Ale je tu problém. A tím jsem já sama.
Jasně, jsou lidi, kterým nedělá sebemenší problém vylézt jen tak na kameru a začít sebevědomě něco blábolit a ještě u toho být vtipní. Vlastně jsem nikdy nepatřila k lidem, kteří by s tímhle měli nějaký extrémní problém – to taky není ten zádrhel. (Vynecháme detail o kvalitě tohoto výstupu.) Horší to je v momentě, kdy se už nějaké takové video třeba aj na světlo veřejnosti dostane, a přijdou první reakce lidí. Vždycky jsem špatně snášela, když mě někdo neměl rád, ačkoliv v poslední době se s tím setkávám častěji než bych chtěl. „Love me or hate me.“ Jo, přesně tahle věta mě provází posledních pár let nejvíce. I když je to cesta, kterou jsem si zvolila – jednoduše být sama sebou nehledě na to, co si o tom myslí ostatní – někdy se nacházím ve svěráku mezi vlastním přesvědčením a naivními touhami. Jen tak mezi námi, kdo by nechtěl být oblíbený? Nemluvím o žádné extrémní oblíbenosti jako třeba u celebrit ani o falešné oblíbenosti, kdy vás mají lidi „rádi“ jen kvůli povrchním záležitostem (penězům, kráse…), ale každý tak nějak touží cítit, že do tohoto světa patří, že je v pořádku že je jeho součástí a i to co dělá není úplně mimo mísu. Za svých 22 let už jsem ale pochopila, že tenhle pocit musíme najít sami v sobě. Říká se tomu „zdravá sebedůvěra“ a bohužel čím dál tím méně lidí ji má.
Ačkoliv to nerada přiznávám, i já s tím mám problém, a nejspíš vždycky mít budu.
Ale zpátky k věci. Co jsem tím chtěla říct, že začít takovej v-log není žádná sranda. Aspoň teda ne pro mě. Pamatuju si jak jsem byla vyklepaná, když jsem se dostala před kameru na castingu na MTV moderátora (ano, POKUS TU BYL). Jasně, bylo snad 16, zakoktala jsem se takovým způsobem že jsem nemohla říct ani svoje jméno, a pak jsem si tak smutně uvědomila, že jsemto video měla natočit doma. Mohla bych se vidět, zhodnotit na čem musím zapracovat, zvyknout si na kameru jako takovou, a pak už by mi to tak divně nepřipadalo. Možná bych se dokonce dostala aspoň před komisi – kdo ví? Ale to už je minulost. Měla bych přemýšlet co se svým životem udělám teď. A to co nejdřív. A začít v-log by možná nebyl úplně ten nejhorší začátek. (Vážně, co horšího se mi může stát, že ze mě udělají příklad, jak se to dělat NEMÁ?)
Druhé téma: Můj život teď a potom
Chtěla bych volně navázat na předešlý odstavec. A to konkrétně na větu „měla bych přemýšlet co se svým životem udělám“. Ne že by v mém životě byl nějaký problém, nebo krize identity či tak… Každý má nějaké problémy, i když já jich teďka mám vážně nad hlavu a i já sama se divím, že z toho ještě nejsem šedivá… Ale kdo problémy nemá? Abych pravdu řekla i když skoro nic nedělám, tak mám v celku dobré vyhlídky. Zatím úspěšně studuji jeden z nejperspektivnějších oborů vůbec (Informatika) a i kdybych měla skončit jako řadový programátor, nejhůř se mít rozhodně nebudu. Sice to není zrovna život takový, jak bych si ho představovala, ale není to ani tak špatné. Řekla bych že jsou to lehce příznivé vyhlídky. Navíc by se dalo říct, že na to mám talent, i když ten taky plně nerozvíjím.
Ale já vím že dokážu víc, jenom kdybych se víc snažila.
Tahle myšlenka ve mě možná trochu způsobuje výčitky, ale výčitky nejsou dobrá věc, jsou jako pijavice které nás vysávají zevnitř a nejhorší je že si je sami nasadíme a jen my je můžeme zase sundat. Výčitky jsou druhem psychického masochismu a já mi myslím že se týrám v jiných oblastech dost. Jednoduše řečeno – výčitky nejsou zrovna moje parketa. Jsem toho názoru, že člověk by neměl litovat ničeho, ať už udělal cokoliv, protože už to stejně nevrátí – měl by se poučit a jít dál. (Neznamená to však, že ty chyby člověk nedělá!) Docela se mi to za poslední roky daří aplikovat, bohužel jsou tady pak tací, kteří o mě řeknou že jsem namyšlená, arogantní, ledová královna… No, brát jim to nebudu, protože jakmile někdo k takovému názoru dojde, tím že se budete obhajovat ho akorát utvrdíte v tom, že se trefil do černého. Mám kolem sebe lidi, kteří vědí co se v mé hlavě odehrává, chápou proč reaguju tak jak reaguju, a to stačí. Víc nepotřebuji, jenom tyhle přátele.
Ale zase odbíhám od tématu. Vážně občas nevím, jak ten můj mozek pracuje.
Jednoduše chci od života víc. Ale jsem líná. Přestože podle mého psychologického profilu to není lenost (INFP), ono to ve skutečnosti lenost vlastně je.
Teď se k tomu hodí jeden veřejný příspěvek na faqbuku nějakého Davida Grudla, kterého vlastně vůbec neznám (dostala jsem se k tomu náhodou přez jednu kamarádku):
„Čtení se u nás neskutečně přeceňuje. Když někdo prohlásí, že přečetl za měsíc deset knih, nedíváme se na něj s opovržením, že nesmyslně proflákal hromadu času, ba právě naopak, v naších očích stoupá. Dokonce to zachází tak daleko, že se jedná u knih o výjimce z DPH! Nalijme si konečně čistého vína a pojmenujme čtenáře jako frustrované jedince, kteří si své komplexy řeší útěkem do vysněných realit. Není na tom naprosto nic obdivuhodného. Uvalme na knihy stejnou spotřební daň, jako na jiné drogy. A oslavujme frajery, jako třeba jsem já, kteří deset let žádnou knihu nepřečetli.“
Nemůžu říct že s tím člověkem souhlasím, ale ani nemůžu říct, že jeho pohled nechápu. Co jsem tím vlastně chtěla říct – to, že utíkám od reality ještě neznamená, že nejsem líná se v realite realizovat. Pro lidi, co mají hodně velkou fantazii, jsou tyhle „výlety“ jak já tomu říkám mnohem jednodušší, než něco udělat v životě. Vlastně je to skoro jako virtuální realita a je jenom na nás, jak moc do detailu ji vytvoříme. Lidi kteří nemají tolik inspirace ji mají v knihách, filmech, seriálech, v mém případě anime, avšak já jsem schopná si jen tak lehnout do postele a několik hodin „snít“ (anglicky se tomu tuším říká daydreaming). Jen tak. Je úplně jedno, jestli mám mít druhý den zkoušku, nebo jsou prázdniny a nemusím nic dělat. Já vlastně díky tomu ani už nevím, co je to nuda. Čekání, ať už na cokoliv mi díky tomu vlastně už nevadí. Někdy tuto „schopnost“ využivám pro připravení se na těžké události – důležitý citlivý rozhovor s kamarádkou/rodiči, obhajoba projektu, plánování projektu (algoritmus), přemýšlím nad jednotlivými alternativami, dokážu si je celkem věrohodně „nasimulovat“ v hlavě. Je to velice, velice důležitá a užitečná schopnost, kterou každý nemá. Ale tak jako tomu tak většinou bývá, má to i svou daň, a mnohých situacích to nedokážu už vědomě ovládat.
Tak nejprve jeden fakt: Je to jako droga.
Jasně, i když vím, že svět který si vysním, není skutečný, je většinou tisíckrát lepší nebo aspoň přijatelnější, než realita. Proč lidi začínají být drogově závislí? Většinou nemají tuhle schopnost a jedině s drogama se dokáží odprostit od skutečnosti a svých problémů. Ani nechci vědět kolik světově uznávaných umělců bylo/je na drogách, většinou hlavně ti, co ke svým pracem potřebují fantazii.
Druhý fakt: Už to není jenom koníček.
Stejně tak jako pro umělce, i já jsem tuto schopnost dovedla do fáze, kdy je mi vlastně užitečná v reálném životě. Pro umělce je to nutnost, jak se uživit, pro mě je to způsob, jak být v tomto světě o krok na před před ostatními. Ne jenom že si potom máte jak obhájit vaše úniky před ostatními, ale především je dokážete obhájit sami před sebou. Takže i když si možná později uvědomíte, že máte problém – je stále jednodušší a výhodnější ho neřešit.
Třetí fakt: Někdy strácím kontrolu.
Jsem jenom člověk. Nejsem dokonalá a občas mám své dny (nemyslím tím teď konkrétně měsíčky). A právě kvůli tomu že nejsem vždycky ve formě, tak mi to občas „ujede“. Pro některé drogově závislé takové „ujetí“ může znamena ti smrt předávkováním. Ne, to u mě nehrozí. Ale mám poruchy pozornosti, častou únavu (to je nejšpíš i ne zrovna ideální životosprávou), někdy jdu na „výlet“ když se to zrovna nehodí, představuju si věci které si představovat nechci, a podobně. Není to zrovna v pořádku. Jsem si toho vědoma. Otázkou je, jestli mi to stojí za to. A zatím mi to za to stojí.
No, bohužel tohle a ještě pár dalších věcí ze mě dělá člověka, který má problém přežít v moderním světě. Bohužel nesouhlas s byrokracií a naprosto nelogické věci v naší společnosti se díky tomu promítají mnohem více do mého životního stylu. Neumím jednoduše zatnout zuby a šlapat, vlastně ani nechci. V minulosti bych byla upálena jako kacíř nebo čarodějnice, dneska se díky bohu takové věci nedějí. Už se ani nesnažím maskovat – je to únavné a depresivní. Proto má taky hodně lidí se mnou problém. Taky mi dělá někdy problém postarat se o své základní potřeby. Nejde o úklid nebo navaření, ale třeba o získání prostředků (peněz) k získání základních pro život důležitých věcí. Vlastně práce programátora pro mě bude vhodná – budu žít ve vlastním světe kódu a bude mě to živit.
No, kdo ví jak to se mnou dopadne. Jen čas ukáže. Třeba se svým životem něco udělám, a napíšu konečně knihu. Třeba se mi podaří nakreslit komix. Třeba…. atd. Hodně snů, ale žádná opravdová snaha je realizovat. U mě by se dalo říct – plítvání talentem.
Třetí téma: Lidé okolo mě, moje filozofie
Jo, tohle téma už jsem trochu načala v předešlém textu. Vlastně jsem si teď uvědomila, že asi nebude vhodné ho příliž rozvádět. Měla bych se jednoduše smířit s tím, že v životě potkám lidi, kteří mě budou, ať už z jakéhokoliv důvodu, nenávidět. Nejhorší na tom je, že já vlatně ani netuším proč. Možná to ani sami nevědí. A ať už si myslí kdokoliv cokoliv, tohle vážně není můj problém. Já sama se sebou problém nemám – ne takovej, abych se nenáviděla – a mám kolem sebe hodně přátel, kteří ten problém taky nemají. Takže když se na to podívám z hlediska pravděpodobnosti – problém není ve většině, ale v menšině. Tak jako není můj problém to, že někdo má nějaký pocit… I když možná se jim zdá, že ten pocit v nich vyvolávám já nebo moje činy/slova, měli by si tito jedinci uvědomit, že je problém v tom, jak se na mě dívají, a ne v tom, jaká jsem, jak jednám nebo co říkám.
To je jak si chlapy věčně stěžují na ženské a ženské na chlapy:
Muž: „Miláčku, koupil jsem ti růži.“
Žena: „ZASE růži? No vážně, ty nemáš fantazii.“
Je to primitivní příklad, já vím, ale to co řeknu dál, se dá aplikovat na téměř všechny případy. Místo toho aby žena ocenila, že si na ni muž vzpoměl a místo toho aby spěchal domů tak ji koupil růže, které jsou považovány jako symbol romantiky (nebo aspoň tomu chlapy v práci poradili, co tomu ale chlapy rozumí, že?), tak ho zprdne za to, že ji donesl ZASE růži. Mohla mu to i třeba říkat, ale někteří lidi (hlavně typičtí chlapy) myslí přímočaře a jednoduše. Pro ně je kytka jako kytka, barva jako barva. A v principu tomu tak vážně je! A není na tom uvažování nic špatného. To že některým věcem přisuzuje žena nějaký význam ještě neznamená, že jim je přisuzuje i muž. Takže pokud muž udělá něco za účelem ženu potěšit – žena by si měla ten účel uvědomit a z toho by měla mít radost. Jenže né, my ženy si nemůžeme pomoct, i když si mnohdy ten účel uvědomujeme, a stejně stropíme scénu. A protože jsme se nezachovali chápavě, ale jako pitomé slepice, muž nemá důvod se zajímat o účel našeho rozčilování se a zachová se jako pitomý kohout – a hádka je na světě.
Pokud tohle děláte, rozlučte se s normálním klidným vztahem.
Upřímně bych těmhle pitomým slepicím dala přez držku. Je pravda že i někteří jedinci mužského pohlaví (naschvál neříkám muži ani chlapy) se chovají podobně, mnohdy právě proto že to okoukali doma od svých maminek nebo si myslí, že tím získají převahu nad ženskejma, nebo jsou jednoduše moc zženštilý. Ty bych vykastrovala a přeoperovala. Vážně. Někdy se za ženy stydím. Chcete mi říct že já taky budu mít takové manýry? Jestli ano, prosím svého budoucího, aby mi výchovně vlepil a doufal, že se mi v hlavě rožne.
No, já myslím že na jeden článek toho bylo až až. A já se aspoň trochu vypsala. Takže… Hurá zveřejnit na blog, který nikdo nenavštěvuje.
Přeji příjemný a klidný život!