Existují dva základní názory na lásku.
Jeden je, že láska je něco, co se jednoduše stane. Buď je, nebo není. Buď milujete, nebo nemilujete. Je to něco co se nedá ovládat nebo změnit.
Druhý názor je, že lásce se dá naučit. Pokud milovat chcete, tak si najdete na člověku věci, které milujete.
Já si myslím, že láska v plnohodnotném partnerském slova smyslu je od každého kousek.
Měla jsem za svůj život vztahů a milenců, že to možná od dívky mého věku není zrovna hezké. Konkrétní číslo vám neřeknu, protože ho ani nevím. Na některé se už ani nevzpomínám. Měla jsem klidná i rušná období. Dokonce jsem si několikrát myslela, že jsem byla zamilovaná. Jenže realita je taková, že pravou lásku jsem okusila až před necelými dvěmi lety a vznikla podle mě velice zvláštním způsobem.
Znali jsme se už nějakou dobu. Byl to ten tichý, trochu tajemný kluk z jedné ajťácké partie na vysoké. Nejdřív jsem se s jeho partou příliž nebavila. Ani si už přesně nepamatuju, jak jsem se do jeho partie připletla, nejspíš to bylo díky tomu nejakčnějšímu a nejméně ajťáckému týpkovy, který se do čistě klučičí společnosti snažil dostat nějakou dívku. Ale prostě se to najednou stalo – začala jsem s nimi chodit na akce. A postupně, velice pomalu, jsem je začínala poznávat. Až časem jsem pochopila, že jejich vztahy byly vcelku křehké a povrchní. Myslím si, že na jejich prohloubení jsem měla nemalý vliv.
S každým z nich jsem měla pár velice zajímavých období a zkušeností, ale to je na jiný příběh. Já chci mluvit konkrétně o zkušenostech s jedním z nich.
Jak jsem již psala, byl to ten tichý, ne příliž výrazný kluk, dokud se neopil. Když vypil značné množství alkoholu, poutal pozornost především velice specifickým chováním a častým usínáním ve zvláštních polohách. Když naléval, nikdy nenaléval jenom sobě. Přesto si zachovával svou podpůrnou roly. Protože i já nepatřím mezi ty „showmany“, ale spíše do pozadí obvyklého dění v jako pozorovatel a občasnéný přicmrndávač nějakou nejapnou poznámkou, nebylo divu, že jsme často skončili dva sedět na kolejích na posteli, smáli se ostatním, nebo rozebíráli školní projekty. Bylo téměř nevyhnutelné, že tento ne příliž sdílný kluk, se kterým jsem si byla tak podobná, se stane mým blizkým kamarádem.
A taky se tak stalo.
Začal dělat věci, které dělá člověk obvykle jen pokud mu na někom záleží. Třeba mě doprovázel na zastávku z nějaké akce. Všímal si, když mě něco trápilo a vždy se na to zeptal. Chtěl mi pomáhat, dokonce mi nosil občas tašku, když mě bolela záda. Ne že by mi nedocházelo, že to asi nedělá z úplně čistých pohnutek, ale protože jsem v tom období byla uzavřená vůči mužům tak nějak všeobecně, udržovala jsem to jako čistě kamarádské. Nepřestal mi být dobrým přítelem ani když jsem měla pletky s bratrancem z jednoho z naší partie, čímž jeho hodnota v mých očích vzrostla několikanásobně. Celá ta situace byla trochu nešťastná a neskončila zrovna dobře, přesto byl stále poblíž a poslouchal moje duševní výlevy.
A potom to přišlo. Možná nejhorší období mého života vrcholilo. Táta něměl práci, jeho zdravotní stav se zhoršoval, tlak na mě se zvyšoval. Někdy jsem měla tak silné stavy, že jsem utíkala k alkoholu. Občas jen tak s vínem v ruce, s ním po boku na lavičce, se slzami v očích. Když se na to dívám zpětně, byl to právě on a naše dlouhé rozhovory, díky kterým jsem si zachovala duševní zdraví a dokázala učitnit nejtěžší rozhodnutí svého života. Blížilo se léto, začínalo být teplo. A protože jsem se k němu cítila tak blízko, moje provokativní já se projevilo a při opalování na zahradě s zpestřovalo si čas posíláním fotek ve spodním prádle. Zatímco on se učil jeden z nejhorších předmětů na škole.
Moment, kdy se všechno tohle zlomilo nastal v den, kdy byla akce u našeho ne příliž atáckého týpka. Pili jsme. Pili jsme hodně a dělali jsme blbosti. Třeba jeden den před spaním jsme blbly a vtipkovali o tom, že budu spát vedle něj. Nebo takové bláznoviny, že jdeme uprostřed noci na vesnici kde bydlel organizátor na hřiště. Nevím, co ten spád vyvolalo. Bavili jsme se jako vždycky, když se najednou zhroutil. Prostě propadl v pláč, srdceryvný spontánní pláč, bez jakéhokoliv slova. Překvapil mě. Ten normálně tichý kluk předemnou najednou seděl na lavičče a brečel jak malé dítě. Seděla jsem vedle něj a snažila jsem se ho nějak utěšit ještě s jedním kamarádem, ale nedařilo se nám to.
Tehdy jsem si myslela, že bylo především kvůli mě, ale protože jsme z něj nedokázali dostat jediné slovo, nevěděla jsem. Že jsem to zase přehnala. Ale nebyla jsem si úplně jistá, protože potom co mluvil s organizátorem akce osamotě jsem se organizátora ptala, jestli to bylo kvůli mě. Řekl mi, že o mě nepadlo ani slovo.
Na cestě z hřiště chtěl být blízko mě. Tiskl mi ruku tak, že to až málem bolelo. Díval se na mě očima, které říkali o jeho rozvířeném nitru tolik, a já v tu chvíli zapoměla na všechno. Důležité bylo, že je v bolestech. Že to je člověk, který tu byl pro mě a já v něm nejspíš vzbudila city, které jsem úplně nechtěla. Měla jsem zodpovědnost za jeho bolest, takže tu musím, ne, chci být pro něj. A na ničem jiném nezáleželo. Tak jsem mu tiskla ruku nazpět a dívala se do jeho uslzených očí.
Druhý den byl tento tichý člověk ještě tišší než jindy. Kromě občasných pohledů jsem věděla, že to není jen kocovinou. Když opouštěl šalinu kterou jsem já šla dál, sotva mě pozdravil.
Když jsem došla domů, napsal: „Je tu nejaká možnosť že niekedy budem viac ako len bútlavou vŕbou? Mám u teba šancu na nejaký romantický vzťah?“
Moje obavy se naplnili a já nějakou chvíli nevěděla, jak na to mám reagovat. Vždyť věděl, v jakém stavu jsem byla, jak divný pohled jsem měla na všechny muže. Hodiny jsem to z ním probírala, pitvala svoje svědomí. A přesto měl dostatek kuráže se zeptat. Ten tichý, nezkušený kluk.
To už musí být vážné.
A pak jsem se na to podívala trochu z jiného pohledu. Není mi nesympatický – abych pravdu řekla, akorát jsem se na nej nikdy nedívala jako na objekt potenciální lásky. Jednoduše jsem se od jisté doby tak na muže nedívala. Je nezkušený. Já zkušenosti mám. A přestože byl teď trochu psychicky rozbitý, viděla jsem v něm jistý druh psychické síly.
Dala jsem mu nabídku, že budeme kamarádi s výhodami, pokud si na to troufá. Pokud si myslí, že by to neunesl prez srdce, ať řekne ne. Hned na začátku jsem mu vysvětlila, že jednoduše nejsem připravená na závazek, ale protože bych mu ráda pomohla získat trochu jistoty v romantických záležitostech, „zaučím“ ho. Kladla jsem mu na srdce, ať si to opravdu dopře promyslí.
A řekl ano.
A začali jsme se vídat sami, za účelem mít „lekce“.
A mě se to líbilo. Hmm, ne, začínala jsem se na něj dívat jako na potenciální objekt lásky a uvědomila jsem si, že ještě nikdy v životě jsem nepotkala muže, se kterým bych si tak perfektně padla do noty ve všech podstatných ohledech. Otevřel se mi a já zjistila, jaká vášeň se v něm skrývá a jakou vášeň ve mě vyvolává.
Když se na to dívám zpětně, skutečnost, že místo „všechno nebo nic“ se rozhodl pro variantu „aspoň něco“ pro mě byla v našem vztahu jedna z nejdůležitějších. Měl zájem o mě jako o osobu, jeho láska nebyla majetnická hned v začátcích. Po měsíci lekcí jsem si uvědomila, že jsem se do něj po uši zamilovala. Tak jsme se rozhodli, že spolu teda začneme oficiálně chodit.
Jaký z toho mám závěr? Lásce člověk musí být otevřený. Člověk není schopen milovat, když jednoduše nechce. Z toho většinou vzniká tak nechvalně známý friendzone – ona by tam možná i láska byla, ale dokud se váš protějšek ve vašich očích nezmění na potenciální objekt lásky, tak se láska nikdy nemuže ani stát.
A že se lásce dá naučit? To je důležité potom, co se vzplanutí otevře, a až první vzplanutí nastane. Ten plamínek lásky je nutné udržovat. Chce to práci na sobě, i na vztahu. Je naprosto přirozené, že lidská mysl je mnohem citlivější na negativní věci. Právě tato citlivost zachránila lidskou civilizaci nesčetněkrát před záhubou. Ale v lásce je to naopak – člověk se musí naučit všímat si těch drobných pozitivních věcí. Bez toho láska nevydrží, mnohdy ani nevzplane. Takže pokud už člověk našel někoho, s kým vzplanul, musí se naučit přilévat olej. 🙂