První paprsky slunce pronikají skrze závěs do mého pokoje. Jak hřejivý oranžový nádech má tenhle východ slunce. Pro většinu živých bytostí tímto časem začíná den… Ale já? Můj den ještě neskončil. Já stále žiju ještě dnem včerejším. Nikdo totiž nepřišel a neřekl že by měl zkončit… Nikdo totiž neřekl, že musím jít spát.
I kdybych moc chtěla, moje nervy by mi to nedovolily. Můj podivný neklid, kterému sama ještě nerozumím, mě donutil dál psát. Nejdřív jsem se podívala na jeden úžasný kreslený film… V naději, že mě unaví natolik, že mi víčka prostě ztěžknou. Ale ne, místo toho se moje oči na konci naplnili slzami, tak dojemný film to byl. Zanechal ve mě něco silného, co mě donutilo psát.
A tak teď po napsání kapitoly příběhu dalšího ležím v postely s notebookem a píšu tenhle článek.
Nevím jestli vůbec půjdu spát. I když se necítím moc dobře, jsem plná podivné energie, která mi nedá spát. Možná právě nemám energii usnout, možná jsem přesáhla tu hranici, kdy už není tak jednoduché usnout…
Je 7:37, a z venku se ozívá už docela živý provoz. Měla bych usnout… Ale moc se mi nechce. 🙂
jojo, to bohužel znám 🙁 sice ne takhle dlouho ale… třeba celkem nedávno. minulé pondělí. jsem usla polospánkem na půl hodiny, probudila se o půlnoci a pak usla až ve čtvrt na pět a o půl sedmý vstávačka do školy :/ dost krutý
jakej kreslenej film? 😛
Literature girl. 🙂