Některé mé přátele tohle rozhodnutí nepřekvapí. Některé lidi, kteří mě znají na základě mých abicí, ano. Tohle rozhodnutí ale nebylo lehké. A díky bohu není nezvratné. Pokud za rok zjistím, že to není dobré, nebude nic, co by mi bránilo to zvrátit. Ale teď…
Už toho mám tak akorát dost.
Co je nejhorší? Nerozhodnost. Ten stav, kdy stojíte na rozcestí, přemýšlíte kterou cestou jít. Přešlapujete a nahlížíte kousek po kousku do obou, ale žádnou se nevydáte. Pokaždé se vrátíte zpátky a přemýšlíte znovu. Přestože mi moje intuice něco radila, zase jsem váhala. A když se ani jednou cestou nevydáte, stojíte na místě. Nikam se nehnete. Takže logicky je žádoucí se rozhodnout co nejrychleji. A čím déle otálíte, tím horší je se rozhodnout. A ještě pokud do toho zamícháte strach… Je to směs akorát tak na zhroucení.
V podobném stavu jsem byla, když jsem přemýšlela, jestli odejdu od rodičů. Tehdy to ale bylo jiné. To rozhodnutí bylo evidentní, spíš mi v tom bránili moje morální přesvědčení, vztahy a tak. Teď? Je to čistě na mě. Ale člověk se nikdy nerozhoduje čistě za sebe, pokud má pocit, že to rozhodnutí je důležité. Takže se ptá na názor lidí kolem sebe. Jestli opravdu zahrnul všechna fakta. Jestli opravdu zhodnotil věechny možné následky. Snaží se rozhodnout správně. A začne do toho míchat věci, na kterých nezáleží.
Jako třeba názor rodičů.
Dobře, tohle znělo hnusně. Rodiče, pokud teda mluvíme opravdu o těch milujících rodičích, které já mám, na jejich názoru určitě záleží. Protože jsou to ti zkušenejší, veteráni života, jediní lidé na celé planetě kteří mají opravdu důvod to se svým dítětem myslet vážně. Pokud je názor někoho kromě mě důležitý, jsou to oni. Ať už se nám jejich názor zdá jakkoliv zastaralý či nesmyslný, má váhu, pokud respektujete jejich zkušenosti. A ne malou. Takže pokud moji rodiče řeknou, že vysoká škola je důležitá, určitě to přidá vysoké škole v mé hlavě na důležitosti.
Jenže kde je ta hranice, kdy se rozhodujete opravdu za sebe a kdy děláte věci tak, aby jste se zalíbili někomu jinému?
Co jsem chtěla říct… Že dneska byl strašný den. Den, který jsem si rezervovala, že se budu učit na zkoušku. Den, kdy jsem nešla do práce a byla opravdu rozhodnutá, že ho věnuju zkoušce. Ale když jsem se měla na materiály opravdu podívat…
Co když to bude zbytečné? Je x dalších věcí, které by měli mnohem větší smysl, než se teď učit na tu zkoušku…
…a podobné myšlenky se mi honily hlavou, které byly způsobené jednou jedinou věcí. Nerozhodností. Protože kdybych byla rozhodnutá studovat, tak bych se prostě učila. A kdybych byla rozhodnutá nestudovat, prostě bych nestudovala, ale třeba dělala na svém projektu. Je to jednoduché jako facka. Takže místo toho, abych dělala něco užitečného, jsem opět zůstala stát před rozcestím a nešla nikam.
Ale já nejsem člověk, který vydrží stát na místě příliž dlouho. Celé tohle rozhodování má příčinu v jedné věci. Nevěřím tomu, že mi ta škola aktuálně něco dá. Kromě toho, že mi dá další papír, který v mém oboru stejně strácí na významu. Učit se učím i bez školy. Už jsem si dokázala, že pokud něco chci (jako třeba studovat vysokou školu a u toho kvalitně pracovat), tak to dokážu. Bakaláře jsem dělala kvůli sobě. Měla jsem motivaci a držela jsem se ji, několikrát jsem si ji připomínala. Logicky se měla moje motivace překlenout i na Ingenýra. Ale nestalo se tak. I když odmalička můj sen byl být Ing. z VUT, ne, tento sen mého malého naivního já zůstane prozatím v minulosti. Protože jádro téhle myšlenky bylo spíš získání nějakého životního směru a uplatnění. A tohle jsem získala. Takže vlastně pokračování na Ing bylo jen takové nevystoupení z proudu. Mou motivací studovat bylo uvést se do provesního života. Kvůli několika zkušenostem v předcházejících letech jsem toto uvedení trochu uspěchala. A teď?
Samozřejmě přiznávám, že celému tomuto rozhodování nenapomohl fakt, že jsem neskutečně líná, že mám dobrou práci (kterou si snad udržím), apod. Ale… proč z tohoto rozhodnutí dělat velkou vědu? Však se svět nezbortí. To, že teď odejdu ze školy neznamená, že ji nikdy neudělám, že si tím zavřu nadobro dveře. Zůstávám v oboru, takže ani vědomosti nabrané z bakaláře nezapomenu. Že když teď odejdu, už se nikdy nevrátím? A co když mi lidi říkali, že když začnu pracovat, tak nedostuduju?! Ha! Dostudovala jsem bakaláře! Dodělala jsem ho a při tom dělala práci na částečný úvazek, stěhovala se a řešila rodinné záležitosti….. Když něco chci, dokážu to. Když to budu chtít, tak to udělám. A na ničem jiném nezáleží.
Rozhodla jsem se, že dnes přestávám být studentem. Dnes se ze mě stává pracující člověk. Dobře, dnes ještě ne… ale v pondělí. 🙂