Právě mi zní v uších písnička Loca od Shakiry (neberte to jako úchylku, ale nějak jsem si ji v hlavě zafixovala), a mám strašně divnou depresi. Nemluvě, že jsem dneska byla velice zlobivá holčička, a to teď myslím naprosto vážně, jsem opět propadla zavislost. Zaščala jsem číst ne zas tak starý román „Označená“ a naprosto si to zamilovala. Zhltla jsem to za jeden den a to jsem stihla školu i práci + několikahodinové zdobění na vánoce v práci. (Mimochodem vypadá to fakt dobře, snad si v pondělí udělám čas a vyfotím to.)
A teď jsem si vzpoměla, že bych měla do pondělí udělat konečně ty protokoly do chemie, což budu dělat poprvé v životě… (a už to slibuju dva měsíce?) Takže nemám ani pořádně představu, jak to bude vypadat. Nechci mít špatnou známku, ještě když je to nematuritní chemie…
A děsně mě serou s tema státníma maturitama. Tak budou teda nebo ne? Já už vážně nevím, co si mám myslet. Nechci se učit tu tunu té češtiny, které jsem se chtěla nenápadně vyhnout, ale taky rozhodně nechci mít na maturitním vysvědčení 4ku jen proto, že jsem tu češtinu prostě podcenila. (Nebojím se, že bych z češtiny neudělala, protože na nějakou piiip si vždycky vzpomenu, jen to bohužel nikdy nebude tak detailní, jak by si to náš profesor představoval.) Můj technický mozek na ukládání informací je totálně na prd, ale aspoň mě zachraňuje moje částečná fotografická paměť, díky které si taháky nemusím ani vytahovat, a většinou si pamatuju, co tam bylo. Taková matematika, jo, děcka, to je věda… Ale každý mame hold jiné.
Upozornění: Pokud vás nezajímají detaily mého mozku, nečtěte dál. Jinak – na vlastní nebezpečí.
A pořád ve mě hlodá ten divný pocit… pocit, který mi říká, že bych měla být někde jinde, že bych měla dělat něco jiného… Že bych se měla konečně probrat a dělat to, k čemu jsem předurčená, že tady jenom ztrácím čas. Měla bych se učit něco úplně jiného. Bojují ve mě dva živly – rozum a intuice (nazívám to tak, prostě to tak cítím) – rozum hlásá, že to je jenom prostě moje až nemocně bujná fantazie, že mám prostě tendence utíkat do jiné reality, kdežto intuice křičí, že bych neměla poslouchat rozum a začít se věnovat něčemu… mystickému, starodávnému… jako třeba zameditovat si…
A potom je tam ještě takový malý hlásek, utlačený a těžce slyšitelný, který říká: „Bylo by krásně, kdybych měla tu možnost se stát součástí něčeho velikého, konat velké věci, probudit se, a zjistit, že tahle nechutně stereotypní společnost je jenom něco, uprostřed čeho se skrývá nekutečné dobrodružsví….“
A strašně mě to láká. Možná si říkáte, že jsem se dočista zbláznila, ale prostě to tak cítím. Nejraději bych někde sehnala nějakou starou knihu plnou starodávných rituálů… Věřím na nějaké magično, protože jsem zažila něco neuvěřitelného, jako dítě jsem si mluvila s duchy, umím někdy vycítit podivné „energie“ a i když ty duchy teď nevídám, tak rozhodně je občas až hrozně silně cítím…
Táta mi řekl, že je něco jiného vědět a věřit. Že ti co ví, to mají těžké, protože už nemůžou věřit. A za víru se aspoň může odměnit… Protože ta vychází ze srdce a ne z rozumu.
Proto jsem si říkala, že by možná bylo lepší nevědět, jestli se v tomto světě opravdu ukrývá něco hlubšího…
Ale mě to stejně sere! Jsem nechutně netrpělivá, mladá a vystrašená. Ano, vystrašená z budoucnosti.