Press "Enter" to skip to content

Archiv rubriky: Deník

Mecheche

Tak jsem nachystala všechno na zítřejší „Vánoční večeři“ s holkama. Zitra jen ještě uklidit můj pokoj, povléct povlečení (aby měli kde spát) a udělat chlebíčky a sushi. Dneska jsme nakupovali ingredience a já platila máminou kartou (no, pochopte, já nemám ani vlastní účet, natož ještě kartu – já vím, v 19 asi trapas – skoro 19ti…) a tak jsem z toho byla trochu vyjukaná. No, díky bohu mě pokladní nepodezřívala (byla to taková ta znuděná vzadu kde bylo míň lidí – v globusu neuvěřitelné před svátky – a asi ji to bylo totálně u prdele) takže nebyl problém.

Tedka jsem si všimla, že mám nějak zaprskaný monitor, asi bych ho měla umít. (na místě kde mívám kolu, asi jak dělá bublinky, tak mi to voprskalo) Ale to neřešte.

Zítřek bude fajn (aspoň doufám). Doufám že mi to táta nezkazí tím, že si bude chtít jít lehnout (on má tak lehké spaní že stačí když klapete v papučích po kachličkách na chodbě), asi by mě naštvalo kdybych měla ten babinec krotit, nebo tlumit hudbu, nebo tlumit film (na kterej nevim jestli budeme koukat). No jo, bude to zajimavej den, ale já doufám, že si to užijou.

Serou mě moje sluchátka, pořád vypadává jedna strana, nebo obě. Aaaaaa…

Předevčírem jsem dostala 3 nádherné ružičky, k 1,5 roku co jsme s přítelem spolu. Nijak extra jsme to neslavily, ale tak snad to nevadí. I tak je to už dlouhá doba… Občas to skřípe, ale tak to k tomu prostě patří.

No konec žvástů pro dnešek. Doufám že se máte dobře. 🙂

Zíííív…

Jo, jsem děsně utahaná. Něco na mě permanentně leze, mám návaly bolesti hlavy (není to z nedostatku pití jak máma ráda říkává, za den vypiju před dva litry a to je akorát v té kose) a občas nechutně plný nos a kašlu. Nebýt kapek do nosu tak je ze mě pusou dáchající mimozemšťan s nudlý u nosu.

A ta únava… tak děsně brzo je tma, nenávidím tohle roční období. Správně jsem měla zítra večer slavit narozky, ale nakonec z toho nějak sešlo – byla jsem lína někde něco zarezervovat. Aspoň že budeme mít vánoční večeři s kamarádkama ze třídy (+ jedna superní druhačka), která bude u nás, a moc se na to těším. Akorát musím kvůli tomu zkultivovat hostovský pokoj, a možná i svůj, nevím ještě totiž kde budeme, ale na přespání jim místo udělat musím.

Takže švanda.

Chystám se psát další pokračování toho mého sci-fi… Sice si už zase moc nepamatuju, jak jsem chtěla pokračovat, ale navážu nit celkem rychle.

Díky za podporu a komentáře! 🙂

Nová závislost

Takže, jak už jsem rozhlašovala holkám, zamilovala jsem se to jedné knižní série s názvem „Škola noci“. Nebudu vám říkat o čem to je, protože to si prostě musíte přečíst sami – jakmile jsem tu knihu vzala do ruky a začala číst první stránku, tak jsem ji nemohla odtrhnout. Prozradím vám však, že je to o puberťačce, ze které se stane upírka (no, nepodobá se to naší směsici horových a sexy upírů, i když sexy jsou rozhodně), a totálně ji to změní život. Zjistí se, že je nesmírně nadaná, neobvyklá a k tomu běhna (no, dobře, kdyby mě svádělo tolik chlapů – pardon, sexy chlapů – asi bych taky jen tak neodolala) a krome kluků má ještě jeden obrovský problém – ale jéje, to vám nemůžu říct, přišly byste o překvapení.

Škola noci má zatím jenom prvních 5 knížek přeložených – Označená, Zrazená, Vyvolená, Nezkrotná a Pronásledovaná. Jsou další 3 v angličtině a vlastně si stále nejsem jistá, jestli to je konec nebo ne. (Autorka rozhodně nestrácí inspiraci.)

Dokonce i nějaké obrázky některých postav a info najdete na oficiálních stránkách www.houseofnightseries.com a mimo jiné i mnoho dalšího.

Směsice krve, vášně a velice zajímavých puberťáckých pocitů mě naprosto nadchla. Já chci být taky nějaká superhrdinka, ale už mi není 16 (bohužel). xD

Žv… žva… žvatlání?

Právě mi zní v uších písnička Loca od Shakiry (neberte to jako úchylku, ale nějak jsem si ji v hlavě zafixovala), a mám strašně divnou depresi. Nemluvě, že jsem dneska byla velice zlobivá holčička, a to teď myslím naprosto vážně, jsem opět propadla zavislost. Zaščala jsem číst ne zas tak starý román „Označená“ a naprosto si to zamilovala. Zhltla jsem to za jeden den a to jsem stihla školu i práci + několikahodinové zdobění na vánoce v práci. (Mimochodem vypadá to fakt dobře, snad si v pondělí udělám čas a vyfotím to.)

A teď jsem si vzpoměla, že bych měla do pondělí udělat konečně ty protokoly do chemie, což budu dělat poprvé v životě… (a už to slibuju dva měsíce?) Takže nemám ani pořádně představu, jak to bude vypadat. Nechci mít špatnou známku, ještě když je to nematuritní chemie…

A děsně mě serou s tema státníma maturitama. Tak budou teda nebo ne? Já už vážně nevím, co si mám myslet. Nechci se učit tu tunu té češtiny, které jsem se chtěla nenápadně vyhnout, ale taky rozhodně nechci mít na maturitním vysvědčení 4ku jen proto, že jsem tu češtinu prostě podcenila. (Nebojím se, že bych z češtiny neudělala, protože na nějakou piiip si vždycky vzpomenu, jen to bohužel nikdy nebude tak detailní, jak by si to náš profesor představoval.) Můj technický mozek na ukládání informací je totálně na prd, ale aspoň mě zachraňuje moje částečná fotografická paměť, díky které si taháky nemusím ani vytahovat, a většinou si pamatuju, co tam bylo. Taková matematika, jo, děcka, to je věda… Ale každý mame hold jiné.

Upozornění: Pokud vás nezajímají detaily mého mozku, nečtěte dál. Jinak – na vlastní nebezpečí.

A pořád ve mě hlodá ten divný pocit… pocit, který mi říká, že bych měla být někde jinde, že bych měla dělat něco jiného… Že bych se měla konečně probrat a dělat to, k čemu jsem předurčená, že tady jenom ztrácím čas. Měla bych se učit něco úplně jiného. Bojují ve mě dva živly – rozum a intuice (nazívám to tak, prostě to tak cítím) – rozum hlásá, že to je jenom prostě moje až nemocně bujná fantazie, že mám prostě tendence utíkat do jiné reality, kdežto intuice křičí, že bych neměla poslouchat rozum a začít se věnovat něčemu… mystickému, starodávnému… jako třeba zameditovat si…

A potom je tam ještě takový malý hlásek, utlačený a těžce slyšitelný, který říká: „Bylo by krásně, kdybych měla tu možnost se stát součástí něčeho velikého, konat velké věci, probudit se, a zjistit, že tahle nechutně stereotypní společnost je jenom něco, uprostřed čeho se skrývá nekutečné dobrodružsví….“

A strašně mě to láká. Možná si říkáte, že jsem se dočista zbláznila, ale prostě to tak cítím. Nejraději bych někde sehnala nějakou starou knihu plnou starodávných rituálů… Věřím na nějaké magično, protože jsem zažila něco neuvěřitelného, jako dítě jsem si mluvila s duchy, umím někdy vycítit podivné „energie“ a i když ty duchy teď nevídám, tak rozhodně je občas až hrozně silně cítím…

Táta mi řekl, že je něco jiného vědět a věřit. Že ti co ví, to mají těžké, protože už nemůžou věřit. A za víru se aspoň může odměnit… Protože ta vychází ze srdce a ne z rozumu.

Proto jsem si říkala, že by možná bylo lepší nevědět, jestli se v tomto světě opravdu ukrývá něco hlubšího…

Ale mě to stejně sere! Jsem nechutně netrpělivá, mladá a vystrašená. Ano, vystrašená z budoucnosti.

Průběh…

Jo, změny se mi daří dělat celkem dobře. Design tady je prozatím hotový, nic složitého, ani graficky nic extravagantního. Prostě jednoduché a přehledné zimní, stejně jako tohle podivné období.

Musím ale teda říct, že dělat něco, co umím, mě dělá radost ze života. V CSS jsem jako doma, a děkuji svému učiteli, že nám zadal tenhle úkol – vlastně mě dokopal to tady zrekonstruovat.

Aby toho nebylo k mým problémům málo, začalo nám zatékat do pokoje a objevila se tam plíseň… Bleeee… Ještě že nemám nějakou alergii, ale stejně asi budu na pár dní vyhoštěna jakmile to nastříkáme nějakým prostředkem, abychom to svinstvo nečuchaly. Povím vám, jako kdyby to nestačilo… Jsem z toho znechucená.

Navíc mi včera volala sestra mého kamaráda, o kterém jsem dva měsíce neslyšela… Umřel na rakovinu. Měl vodu na plících a udusil se dřív, než mu kdokoliv mohl pomoct.

To aby těch špatných zpráv nebylo málo.

Nové září… ale je poněkud prázdné.

Ano, ano. Opět a znovu, asi se nepoučím. Přemýšlela jsem, že sem zkopíruju nějaké články ze starého, ale nevím jestli je to dobrý nápad… Jak se říká s novým kabátem by měl přijt i nový obsah, tak se o to pokusím, i když to bude dost časově zdlouhavé, než to opravdu rozjedu do podoby, jaké chci, protože mám před maturitou a tak nějak celkově všechno mě děsí co se týče budoucnosti…

Kéž by to byla jenom škola co mi dává zabrat. Problémy doma, v ráji (vztah), a tak nějak celkově…

Taky se tady nebudu moct svěřovat tak důkladně, jak jsem to dělala do teď, protože hrozí, že sem budou chodit lidi, co mě znají, a moje trapné výlevy by se brzo rozkřikly.

Dost že můj pravopis je děs a hrůza. xD

No, já doufám že se vám to bude líbit.

P.S. Zároveň bych chtěla upozornit, že tento blog bude zároveň sloužit pro mou známku do IVT, tak se nelekejte, že to bude možná do vánoc takové strohé. (Pochybuju že pana profesora zajímají moje trapné žvásty nebo dokonce moje ještě trapnější úletová grafika.)

P.P.S. Chtěla bych moc poděkovat lidem, co zůstavají stále při mě. Moc si toho vážím, když si na mě někdo vzpomene, a to že jste o mě měli strach děvčata mě dojalo… :‘-)